Kilimanjaro 2021 – Mlčechvosty dobývají „střechu Afriky“

Nápad zdolat nejvyšší horu Afriky vznikl úplně náhodou, a to ve chvíli, kdy se na přelomu února a března 2020 vracel Honza z dovolené v Tanzanii a měl možnost si majestátní Kilimanjáro prohlédnout z letadla. Červíček byl v hlavě, a po shlédnutí cestopisného dokumentu o Kilimandžáru, bylo rozhodnuto. Myšlenka byla na světě a to stačilo, aby se dva borci z Mlčechvost rozhodli (samozřejmě až po povinném schválení celé rodiny, především manželek). Začala intenzivní příprava na tuto cestu a formou tohoto článku bychom Vám chtěli přiblížit proces příprav a podělit se s vámi o plno zážitků z této úchvatné výpravy.

Na začátku roku 2021 jsme začali zjišťovat vše potřebné. Především výběr termínu pro výstup, potřebného vybavení a co bylo nejdůležitější zvolit nejvhodnější Tanzanskou cestovní agenturu, bez které nelze samotný výstup uskutečnit. I když jsme nevěděli, co nás ve skutečnosti čeká, byli jsem rozhodnuti uskutečnit výstup i sami za předpokladu, že nás cestovní agentura přiřadí k nějaké skupině cizích lidí. Nakonec nám osud přál a přidal se k nám kamarád ze sportovního letiště Martin a další dva skvělí parťáci nám v průběhu příprav přibyli z agentury. A to: Petr z Teplic, který se k nám připojil již při odjezdu do Vídně a druhý Petr z Jihlavy, se kterým jsme se setkali na hotelu v Moshi. Pětičlenná výprava byla kompletní.

Pomalu se začal rýsovat itinerář cesty. Termín byl stanoven na 26.9. až 9.10. Zvolili jsme šestidenní výstup trasou Marangu, jelikož na této trase je možnost ubytování ve skromných chatkách a nechtělo se nám v případě špatného počasí strávit týden spaní v mokrých stanech. I tak jsme věděli, že to bude dost náročné. No, a když přežijeme výstup, na zbylé dny jsme naplánovali návštěvu úžasných Safari parků Serengeti, kráter Ngorongoro (zvaný též osmý div světa) a Tarangire.

Nakonec  zbývalo dokoupit nezbytné vysokohorské vybavení, jejímž základem jsou především kvalitní boty (na těch doporučujeme nešetřit), termo oblečení a bunda vhodná do deště a i na zahřátí. Spacák, který je neméně důležitý, nám za poplatek zapůjčí na místě, ale po této zkušenosti jednoho borce (Jindřicha) z výpravy, doporučujeme nejprve vyzkoušet jeho velikost, jelikož když v několika tisících nad mořem zjistíte, že nefunguje zip a je Vám malý, tak už jste prostě v háji ????

Datum: 26. 9 – 27. 9. 2021

Den odjezdu byl tu. Honza, který se zrovna vrátil z dovolené na Krétě, přebalil na rychlovku doma kufry (no nebýt jeho ženy, která mu vše již dopředu připravila a předbalila, by to samozřejmě nemohl nikdy stihnout a tímto jí převelice děkuje). Sraz byl v deset hodin večerní u Deršáků před barákem. Odtud se zamířilo transitem směr Vídeň, a dále pak odlet směr Amsterdam. Tady se pomodlit, aby nám stačila jen PCR testy na přestup do Afriky. Podařilo se a my se odbavili směr Tanzanie na letiště Kilimanjaro International Airport (JRO).

Cesta trvala necelých 9 hodin. Po příletu na JRO nás čekala dvouhodinová příletová procedura, během které nám 4x místní úředníci kontrolovali doklady a víza. To nás celkem dost vyčerpalo. Následovalo už jen vyzvednutí a kontrola zavazadel. Opět dalšími „pověřenými nepostradatelnými“ úředníky. Po opuštění příletové haly, čekal venku na každého z nás, místní obyvatel s cedulkou se jménem – 5 borců, 5 černochů ????. Ti nás zavedli za zástupci naší agentury, se kterými jsme se společně cca hodinovou jízdou přemístili do hotelu ve městě Moshi. Dali jsme si zde malou noční večeři a odpadli do postelí.

Datum: 28. 9. 2021

Druhý den v Africe začal kontrolou našeho horolezeckého vybavení, kdy jsme se od našich dvou průvodců a jedné průvodkyně dozvěděli, co přesně si máme vzít s sebou a co nechat na místě. Naložili jsme naše věci do přistaveného busu a vyrazili z města Moshi asi 50 km směrem k vstupní bráně naší cesty „Marangu route“ ve výšce 1800 m.n.m..

Po cestě nám vedoucí průvodce (Baráka) vysvětlil, že musíme mít při výstupu 15 nosičů a 3 průvodce. Taková jsou holt pravidla stanovená NP Kili. Po příjezdu naši průvodci řešili nosiče a agendu s úředníky na bráně.

Zase plno papírů jak je v Africe zvykem. Mezitím jsme si dali připravené jídlo a vyrazili za krásného slunného počasí, deštným pralesem plným opic do prvního výškového tábora „Mandara hut“ ve výšce 2720 m AMSL (pro srovnání Lomnický štít 2632 m).

Do tábora Mandara hut jsme dorazili po 6-ti hodinách cesty. Nálada byla skvělá, počasí krásné slunečné. Nikam jsme nechvátali. Ubytovali jsme se v útulných, byť skromných chatkách. Za příjemného klábosení a navazování družby s domorodci jsme se kolem 20h odebrali spát.

Datum: 29. 9. 2021

Ráno jsme se probudili do slunečného rána. Při ranní hygieně jsme si začali uvědomovat rozdíly mezi evropskou a africkou kulturou. No zatím OK…

Po snídani nám naši průvodci vysvětlili  co nás dnes čeká, co si máme vzít s sebou a co na sebe. Chtěli, abychom se pořádně oblékli. Jak jsme vypozorovali, místní jsou dost zimomřiví. Zvyklí na tropické teploty už ve 20° C nasazují zimní teplé bundy a kulichy. No nedali jsme se zviklat a vyrazili  v letním vybavení na další trasu. Cíl dnešní cesty je 11 km vzdálený tábor „Horombo hut“ ve výšce 3720 m. Cesta vedla krajinou, kde se vysoká vegetace pomalu vytrácela a měnila se v nízké kosodřeviny a vysokou trávu s místní květenou. Cestu nám občas překřížilo nějaké zvíře, ať už živé nebo mrtvé. Nejzajímavější byli zde žijící chameleoni, které naše přítomnost vůbec nevyváděla z míry. Občas jsme zastavili a jen tak se kochali krajinou a v dálce viditelným vrcholem Kili, cílem našeho treku.

Po cestě jsme minuli několik vozíků na svoz kolabujících turistů. Hned jsme na jeden naložili naší průvodkyní a kousek jí svezli ????. To jsme stále ještě měli úsměv na rtech… Po 5 až 6 hodinách jsme dorazili do tábora „Horombo hut“. Ubytovali jsme se ve skromnějších chatkách než minule. I sociální zařízení s přibývající nadmořskou výškou ztrácelo na luxusu. Poté následovala večeře a regenerace. Zítra nás čeká aklimatizační den.

Datum: 30. 9. 2021

„Aklimatizační den“. Tento den byl aklimatizační a regenerační. Po ranní hygieně a snídani jsme se rozkoukávali po krásné okolní krajině. Slunné počasí nám dopřávalo nádherné výhledy až do Keni. Kolem 10h jsme vyrazili na tůru, kde jsme vystoupali o 500 výškových metrů. Ve výšce 4200 m jsme si dali svačinu a zahájili sestup zpět do tábora „Horombo hut“. Přišlo nám trošku škoda se vracet, ale nakonec jsme byli rádi. Mají to ti kluci černošský vyzkoušený, aklimatizace byla potřeba.

Datum: 1. 10. – 2. 10. 2021

Tento den už byl pro některé náročnější. Vzhledem ke změně tlaku někteří téměř nespali a nebylo jim celkově dobře. Tady začaly první pochyby, jestli to vůbec zvládneme až na vrchol a to jsme pořád ještě ani zdaleka netušili, co nás doopravdy čeká. Po ranní hygieně jsme se odebrali na snídani. Kdo mohl, jedl, kdo nemohl, dělal, že jí a musel přitom nějak ošálit naše průvodce, že opravdu kaši neidentifikovatelné chuti opravdu celou dojedl. To se naštěstí podařilo????. Někteří do sebe dostali aspoň melouna a ananas. Ráno byla mlha a docela zima, už jsme se museli pořádně obléknout. Čekají nás dva nekonečné perné dny kdy téměř 40% turistů kvůli vyčerpání nebo hypoxii výstup vzdává!

Kolem 9h jsme vyrazili z tábora „Horombo hut“ 3720 m do „Kibo hut“ ve výšce 4720 m, vzdáleného 9 kilometrů. Cesta ubíhala velmi pomalu. Nedostatek kyslíku byl na nás dost znát. Průvodci a nosiči na rozdíl od nás vypadali, jakoby se procházeli po pláži. I tak občas smluveným signálem Pole Pole (překlad: pomalu pomalu) naše tempo ještě více zpomalovali, jelikož chtěli, abychom šetřili síly. Hora před námi se začala měnit na velehoru. Do cíle jsme dorazili mezi 15-16h, dali si oběd a vysíleni šli hned spát. V 19h nás průvodci vzbudili, udělali s námi poslední briefing před výstupem, dali jsme malou večeři a šli opět spát. Únava a nevyspání byly znát, a byla hrozná zima. Zde nastal další bod zlomu, kdy to někteří borci chtěli vzdát. Ve 23h nás opět vzbudili a díky tomu, že tělo bylo tak unavené a podařilo se nám na pár hodin usnout, nám bylo celkem fajn, ale celkově jsme byli všichni jako mátohy. Oblékli jsme na sebe tři vrstvy, kopli do sebe čaj, nasadili čelovky a vyrazili na poslední závěrečný výstup. Za absolutní tmy jsme začali stoupat, v kamenitém terénu jako kamzíci. Nad námi i pod námi byla vidět světýlka čelovek dalších skupin turistů. Cesta byla nekonečná. Každé tři minuty jsme museli odpočívat. Naštěstí byla stále naprostá tma a nebyl vidět pokračující kopec před námi, což se nakonec ukázalo jako výhoda. Naprosto by nám to sebralo poslední zbytky morálky a sil. Průvodci ale věděli, jak na nás a za neustálého povzbuzování jsme se kolem 7h ráno za svítání doškrábali na první vrchol „Kili Gilmans Point“ ve výšce 5681 m. Měli jsme pocit, že už to dál nejde. Že jsme na konci světa a našich sil. Ale pak Baráka po krátkém odpočinku zavelel k dalšímu pochodu. Song písně „Když nemůžeš tak přidej víc“ jsme si začali pozpěvovat z naprostého zoufalství. ???? Ale pomohlo to!

Další výškový bod cesty byl „Stella Point“ ve výšce 5756 m. To už téměř většina nevnímala. Hypoxie ovládla celé tělo. Cítili jsme se na konci sil. Zbývalo nám jen 142 posledních, ale nekonečných výškových metrů. Už nám to bylo téměř jedno. Chtěli jsem to mít za sebou, a potom spát a spát. A pak to přišlo, ale nedokázali jsme to ani moc prožívat. Ocitli jsme se na samém vrcholu vyhaslé sopky — vrcholu Kilimanjára! V pátek 2.10.2021 v 8:30 místního času všichni borci stanuli na vrcholu Kili. Na střeše Afriky…

Teplota byla -10° C. Jestli dorazila nějaká euforie z dobytí vrcholu? V tu chvíli spíše ne. Člověk vše vnímá jakoby vzdáleně, jako by tam ani nebyl. Na vrcholu jsme nestrávili ani půl hodiny, udělali si několik fotografií včetně jedné s vlajkou symbolizující naši cestu na Kili.

A už nás průvodci z bezpečnostních důvodů začali nahánět k sestupu. Cesta dolů byla také náročná — sestupovali jsme prašným lávovým polem, po 500 metrovém úseku jsme byli zaprášení, jako by jsme se vyváleli v cementu. S klesající nadmořskou výškou nám začalo pomalu docházet, že jsme to dokázali! Na vrcholu zazněli slova, kde slibujeme, že už vylezeme maximálně na Říp nebo Milešovku. S přibývajícím kyslíkem a nastupující euforii z výstupu, byl slib ihned zrušen…

Dorazili jsme zpět do tábora „Kibo hut“. Průvodci nám dovolili dvě hodiny spánku (no spánku, spíše kómatu z totálního vyčerpání). Poté nás znovu vzbudili a museli jsme sestoupit do bezpečné výšky pro lidský organismus… Šli jsme až do tábora „Horombo hut“ ve výšce 3720 m. Umyli se ve skromné umývárně, lehce se najedli a šli znovu spát. Tím skončili dva nekonečné dny.

Datum: 3. 10. 2021

Další den ráno jsme se vzbudili s vědomím, že už nás nečeká žádná hrůza, pouze dlouhý pochod do základního tábora. Po snídani jsme vyrazili zase jednou s úsměvy na rtech. Cestou jsme potkávali plno lezců při cestě na vrchol, kteří ještě nevěděli, co je čeká. My jsme však s obrovským sebevědomím sestupovali do tábora „Mandara hut“. Tam jsme si dali lehký oběd, chvilku si odpočinuli, pokecali a vyrazili na poslední úsek cesty krásnou přírodou deštného pralesa. Do cíle naší cesty — výstupní brány Marangu route jsme dorazili kolem 15h. Dali jsme si v pergole pro turisty poslední jídlo, které připravili naši kuchaři. Poté jsme se přesunuli na trávník u parkoviště, kde nám naši průvodci s nosiči uspořádali rozlučkový ceremoniál. Předali jsme jim dohodnutou odměnu. Rozloučili se a přistaveným busem se přesunuli do města Moshi na hotel, kde nám průvodci předali certifikáty o výstupu. Za celý výstup a sestup jsme nachodili 102 km.

Vyzvedli jsme si naše kufry, rozloučili se s průvodci a přistaveným taxi jsme se přesunuli do města Arusha. Touto cestou jsme zjistili, že i druhá část naší cesty jistě nebude nudná. Přesunem noční Arushou s řidičem, který neví, kde se nacházíme, jsme započali druhou neméně zajímavou a chvílemi napínavou týdenní cestu po africkém venkově.

Datum: 4. 10. – 9. 10. 2021

Následující týden jsme strávili v doprovodu našich dvou nových průvodců Africkou přírodou. Jeden byl opravdu profesionál, který věděl, čím se živí, a díky tomu náš týden strávený v jejich péči opravdu stál za to (kolo u auta ale vyměnit neuměli). Myslím, že jsme toho zažili a viděli asi mnohem víc, než bylo v plánu. Například, i názornou ukázku toho, že hovno hoří i v 
Africe J. Nejenom to, co jsme viděli přes den, ale i večerní kultura v jejich podání stála za to.

Navštívili jsme mimo jiné Masajskou vesnici, místní školu a dokonce jsme byli i pozváni do maňaty — Masajského domu.

Po dvou dnech strávených v autě chlapci zjistili, že zase tak brzy ráno vyrážet nemusíme, že si rádi trošku přispíme, a začali pomalu vyzvídat, co jsme zač. Jeden večer na nás začali i trošku machrovat. Kolik máme kdo manželek? Vůbec nechápali náš nudný život v Evropě… Jeden měl sedm manželek a druhý tři. Nevěřili jsme jim, takže Jindra přinesl českou slivovici. Černouškům se kroutily i uši. Pomalu začínali blekotat už jenom černošsky, ale ze svých manželek neustoupili. Fakt nekecali!

Týden uběhl jako voda. Užili jsme si žiraf, hrochů, slonů, lvů a tygrů, hyen, opic, romantických západů Afrického slunce, výborného jídla a celé Afriky dosytosti.

A co nás čeká příště??? Už se něco plánuje, ale zatím je to ještě v plenkách. Nicméně už teď víme, že tam bude o něco větší zima J

Jindřich a Honza
borci z Mlčechvost